Říjen 2015

Pomáhám, pomáháš, pomáháme

28. října 2015 v 1:53
Dá-li se něco zařadit mezi typické britské věci, je to nadšení pro charitu. Zatímco v Čechách si vystačíme s několika dobře známými organizacemi, DMS, sbírkami na ulicích a občasnými koncerty, Britové přivedli dobrovolnictví a dobrovolné příspěvky k dokonalosti. Nezáleží na tom, jestli vstoupíte do kostela či se procházíte po ulici, nějakou formu charity potkáte skoro na každém kroku.

Na rozdíl od ČR, Britové moc nemají rádi sbírky na ulicích - vlastně jsem zatím potkala jen jednoho člověka, který takto vybíral peníze. Stejně tak jsem neviděla moc plakátů, které by zvaly na charitativní koncerty. Jaké jsou tedy oblíbené britské formy charity?

Jedním z nejrozšířenějších způsobů pro dobročinnost jsou "charity shops". Existuje několik řetězců, které se vyskytují ve všech větších (či turistických) městech. Výlohou ani zbožím nepřipomínají naše second-handy - tyto řetězce přijímají pouze značkové a vesměs neponičené oblečení či obuv, dále i knihy a DVD. (Nejspíš důvod, proč jsem tu ještě nenarazila na antikvariát). Někdy lze potkat i menší "charity shops" u jednotlivých kostelů, které již připomínají naše second-handy.

Velmi rozšířené jsou i kasičky či drobné předměty k prodeji, které jsou u pokladen nejrůznějších obchodů - drogerií, supermarketů i papírnictví; skoro v každém obchodě lze nalézt aspoň jednu pokladničku pro příspěvky. Větší supermarkety pak na svých stěnách věší velké plakáty, které oznamují, kolik peněz darovaly svým partnerským charitám.

Partnerskou charitu má i naše vysokoškolské kaplanství, které si vybralo organizaci poskytující jídlo pro děti ve školách v rozvojových zemích. V praxi to znamená, že peníze vybrané na vstupném či prodejem občerstvení u různých akcí (koktejl party, ples) jsou darovány oné charitě.

Speciální kategorií je dobrovolnictví. Od té doby, co jsem se jako dobrovolník zapojila do koordinace kampaně na podporu upchlíků, získala jsem větší přehled o tom, jak náš univerzitní systém funguje - a nestačila jsem se divit. Naše Studentská unie zaměstnává na plný úvazek dvě ženy, které zodpovídají za propojení charit a místních spolků se studenty. Univerzita spolupracuje asi se stovkou různých charit, pro které dobrovolničí asi 800 studentů. Některé projekty jsou dlouhodobé (pomoc se začleněním mladých ze sociálně slabých rodin, doprovázení), některé naopak nezaberou ani hodinu. Hlavní pointa je ale většinou stejná - získat zkušenosti.

Co se naší kampaně týče, hlavní náplní byla dosud sbírka - a za měsíc jsme už dostali tolik předmětů, že je nemáme kam dávat a budeme je muset roztřídit a darovat předčasně. Kromě toho už dva studentské spolky uspořádaly charitativní prodej dortů a mufinů (momentálně probíhá "charity week" naší "Islamic Society") a zapojila se i "Raise and Give Society" - ano, jde o spolek jehož náplní je vybírání peněz pro různé charity.

Mimo jiné zde samozřejmě probíhají i sbírky pro kostely, pěvecké sbory a třeba i podporu válečných veteránů - tzv. "Poppy Appeal". Zatím se mi zdá, že je zhruba tak populární jako naše žluté kytičky, tedy po ulicích teď chodí lidé s vlčími máky v klopách a dokonce i na včerejší premiéře nového Bonda měly některé z hvězd připnuté červené květy.

Zadání dostanete v prosinci

20. října 2015 v 1:27
Jelikož Erasmus je pobyt studijní, ani na tomto blogu nemůže chybět článek o charakteru vysokoškolského studia v Anglii. Tak tedy:

Hlavní důraz je kladen na samostudium. Nejlépe to popisuje citát z jedné z našich studijních příruček: "Za jeden předmět dostanete 20 kreditů, což odpovídá 200 hodinám studia. Přednášky a semináře během semestru zaberou asi 30 hodin, zbylých 170 připadá na samostudium." Předměty mám tři, což je u bakalářů standart, a rozhodně se nenudím - zatím mám pocit, že za jeden týden tady přečtu to, co za tři týdny v Čechách.

Pokud člověk zrovna nečte, měl by začít pracovat na jednom z esejů, které jsou někdy jedinou podmínkou pro splnění předmětu. Další oblíbeným zadáním je 'group-work', někdy v podobě prezentace, někdy jako další esej. Jen velmi zřídka se vyskytují zkoušky - ta jediná, kterou mám, je podstatně odlišná od zkoušek v Čechách. Zadání dostaneme v prosinci a do ledna máme čas na přípravu odpovědí, takže de facto to je další esej. Nároky na eseje jsou (logicky) tak vysoké, že z nich kromě mě panikaří i místní prváci.

Od četby se odvíjí i zásadní role knihovny. Naše je naprosto úžasná, velká, s různými zákoutími a spoustou počítačů (většinou stejně obsazených) a hlavně otevřená 24/7, na což jsem si zvykla dost rychle :-) Nejžádanější učebnice i knihy jsou kromě desítek exemplářů naštěstí k dispozici i v elektronické podobě.

Jedinečný je i styl anglického hodnocení. Během úvodního setkání nás naše Erasmus koordinátorka upozornila, že zatímco v Evropě či v Americe je 50% či 70% hranice pro splnění, v Británii se na univerzitách nad 70% dostane jen málokdo. Horních 30% je prý v praxi nedosažitelná meta, tedy na jednom z prváckých seminářů nám bylo oznámeno, že když budeme mít nad 50%, tak je to velký úspěch. Od Erasmáků se čeká o něco víc, takže cokoliv nad 60% je super.

Protože hlavním cílem výuky není biflování dat, odlišný je i charakter přednášek. V Čechách všichni sedí s notebooky a noťasy (a i tak nestíhají zapisovat), tady klidně píšou ručně, do sešitů. Zprvu to pro mě byl trochu šok, až jsem se šla zeptat naší lektorky, jestli jsou tu tablety zakázané. Záhy jsem ale pochopila, že prostě nemá cenu s sebou vláčet drahou elektroniku, když můžu v klidu psát do sešitu a powerpointové prezentace z přednášek i seminářů jsou k dispozici online.

Čímž se dostávám k samotným přednášejícím a lektorům (vedoucí seminářů). Každý předmět se skládá z přednášky a ze semináře, za jejichž obsah je odpovědný vedoucí předmětu, který pro ostatní vyučující i připravuje podklady. Nevím, jestli je to štěstí, nebo standart (a výhoda placení školného), ale vesměs všichni mí přednášející i lektoři jsou velmi milí, vstřícní a umí zaujmout. Stejně ochotní jsou i ostatní zaměstnanci univerzity; když mi jeden lektor semináře neseděl, stačil jeden mail mé Erasmus koordinátorce a seminář mi vyměnila, tak jak jsem chtěla.

Kromě toho se zdá, že hlavní noční můrou přednášejících je mluvit příliš dlouho. Na začátku výuky nás všichni ubezpečili, že přednášky budou rozhodně kratší, než je psáno v rozvrhu, tedy hodinová přednáška znamená 50 minut, hodina a půl je v praxi 60 minut. Ve zbylém čase je vyučující k dispozici pro dotazy a konzultace :-)


Katolictví po anglicku

15. října 2015 v 0:38
Zatím jsem se účastnila mší a modliteb střídavě v katedrále a na univerzitním kaplanství, takže následující článek bude směs postřehů z obou farností.

  • Angličané jsou na cizince zvyklí a připravení. Vzadu v kostele jsou k zapůjčení "programy" mše s tučně vyznačenými odpověďmi lidu. I místní pak využívají týdenní program - zvláštní dvojlist, který je k rozebrání a tiskne se na každou neděli nový. Obsahuje zamyšlení, oznamy, pořad akcí ve farnosti a hlavně nedělní čtení a žalm s odpovědí.
  • Mše v Anglii má svá specifika. Během týdne kázání spíš není, než je - kněz pouze na začátku mše nastíní, o čem bude čtení. Během Beránku Boží se neklečí, kleká se až po něm. Přijímání se podává vždy podobojí, kněz před oltářem podává hostie a (většinou) laici v bočních lodích podávají napitím z kalicha.
  • Katedrála v Leeds hrdě zaštiťuje 4 pěvecké sbory, které se během týdne různě střídají a jednou za měsíc prý všechny společně zpívají na dopolední nedělní mši.
  • Reformace v Anglii má i svá pozitiva - zpovědnice v katedrále nejsou žádné staré dřevěné boudičky, ale moderní skleněné místnosti, schované v boční lodi. Člověk v nich může buď klečet před mřížkou, nebo sedět naproti knězi. A lavice jsou hodně pohodlné, se sklápěcími polstrovanými klekátky :-)
  • Katolické kaplanství je skvělý prostor pro vysokoškoláky. Velmi se jim daří začleňovat nově příchozí (kněz v uvítací promluvě zdůraznil, že jsme farnost migrantů) a navíc mají k dispozici krásné prostory, které jsou pro studenty přes den otevřeny jako "home from home".
  • I když jsem už dříve byla na různých mezinárodních setkání mládeže, až tady mi došlo, že katolictví vážně spojuje lidi z celého světa. Kde jinde bych se zúčastnila debaty o kávě mezi kamarádkami z Polska, Španělska, Východního Timoru, Indie a Trinidadu a Tobaga? (Rodina Indky má v Indii kávovou plantáž ;-)
Sečteno, podtrženo - je dobré patřit do katolické rodiny :-)


Postřehy II.

9. října 2015 v 17:50
A je tu další článek, který shrnuje různé menší i větší postřehy o Britech, životě v Anglii a vůbec. Tedy:

Britové jsou národ zahradníků
Jasně, jsem si jistá, že se tu najdou i lidi jako já, kterým umře i kaktus. Ale místní parky, zahrádky a předzahrádky svědčí o opaku. Obrovský rozdíl je v kvalitě trávníků - ať už se jedná o rozsáhlé plochy parků nebo o malé "výplně" na rozích ulic, jsou krásně zářivě zelené a nenajdete v nich žádný plevel. A po všech se samozřejmě může chodit. Velký rozdíl je i ve veřejné zeleni kolem budov, zvlášť nových obytných celků. Vnitřní nádvoří jsou proměněné v pestrobarevné zahrady, kde září jeřabiny a voní růže a levandule. Samostatnou kapitolou jsou předzahrádky u řadových domků - každá z nich je originální a většina je plná stromků či keřů nebo květin v nejrůznějších kombinacích. A i v největších houštinách jen tak nadivoko rostou ostružiny.

Růže v předzahrádce:


Zeleň v kampusu:


How are you? Fine, how are you?
Nejrůznější kombinace této fráze tvoří základ všech britských konverzací. Ať už se potkáte s přáteli, s učitelem, jdete se zeptat obsluhy či prodavače v obchodě, čekejte obligátní zdvořilostní otázku, často i místo pozdravu. Samozřejmostí je odpověď, kdy se následně musíte zeptat i vy. Pouze pokud se s někým znáte hodně dobře, můžete si dovolit kromě univerzálního 'good' a 'fine' dodat, že máte hodně práce nebo jste 24 hodin v kuse nespali.

Černé propisky
Je to detail, ale ještě jsem se tu nesetkala s propiskou, která by psala modře. Což mi trochu vadí, protože s černým inkoustem děsně škrábu a mám tu jen dvě "kontinentální" modré.

Ne německým značkám
Je jedno, jestli se jedná o drogerie či obchody s oblečením nebo knihkupectví, žádné z "typicky českých" (ale de facto německých) značek jsem tu nepotkala. Všechno jsou britské řetězce, případně u oblečení americké či obligátní švédské H&M.

Kafe
Najít dobré cappuccino byl zatím jeden z nejtěžších úkolů. V britských kavárnách totiž jako cappuccino prodávají takové malé kyblíčky, případě u větších velikostí malé lavory, které se najednou ani nedají vypít. Zachránila mě až kamarádka z Polska, která mi doporučila několik kaváren, které provozují italští přistěhovalci. Viva la immigrazione!



Leeds křížem krážem

5. října 2015 v 1:28
Během uplynulého týdne jsem prozkoumala další malebná zákoutí Leeds. Tady jsou některá z nich:

Lokál britské hospůdky
který se procházelo do tanečního sálu. U výčepu skupina starousedlíků popíjela pivo, zatímco vzadu v sále probíhala výuka tanga - nejdřív začátečníci, pak pokročilí, následovala milonga (něco jako tancovačka, ale hraje se jen tango hudba ;-) Lekce jsou otevřené, člověk může přijít sám, bez partnera. Seznámila jsem se tam s úžasnou Britkou, která tango zkoušela poprvé. Když jsem se omlouvala, že už musím domů, protože je pozdě, nechala si vysvětlit, kde bydlím, a pak prohlásila: "Jsou to jen 4 míle - klidně tě odvezu autem." A odvezla. Zbytek večera jsme povídaly o hudbě, cestování a ježdění na koních :-)

Royal Armouries
= muzeum, které vystavuje zbraně z královských sbírek. Má celkem tři části, ta v Leeds se nachází v nedávno zrekonstruovaných docích, z kterých se stalo takové místní downtown. Je to velmi malebná oblast, plná moderních cihlových budov a zeleně, s mosty vedoucími přes klidně tekoucí ramena řeky Aire.


Samotná zbrojnice je neskutečná - nejenže je tam spousta zbraní (za hodinu jsem neprošla ani všechny výstavní prostory), ale každá ze zbraní je popsaná a velká část z nich jsou umělecká díla. Kromě toho samozřejmě brnění, filmy, interaktivní expozice pro děti... Zbraně jsou tu jednak evropské, od středověkých turnajů až po současnou sebeobranu, ale i z kolonií (Indie, Afrika), Japonska a Číny.


Nicméně k hlavnímu důvodu mého nadšení: ve 4. patře je expozice "Swords of the Middle-earth" - 5 mečů z Pána prstenů, respektive Hobita. Pravděpodobně jediná kompletní sbírka na světě.



Corn Exchange
několikrát už jsem slyšela, že je to výjimečná budova, ale byla jsem k tomu dost skeptická - čekala jsem nějakou viktoriánskou burzu zrní, předělanou na nákupák, jejíž jediná výjimečnost spočívá v tom, že je kulatá. Byla jsem vyvedena z omylu :-) Corn exchange je úchvatná kamenná budova s oválným půdorysem, jejíž strop vevnitř připomíná obrácený trup vzducholodi se dvěma okny, kterými dovnitř proudí denní světlo, čímž vzniká jedinečný a velmi inspirativní prostor.



Leeds Town Hall
svou majestátností zaujme už zvnějšku. Jedná se o (opět) viktoriánskou budovu, ve které se mimo jiné nachází i Victoria Hall - hlavní koncertní sál co se klasické hudby v Leeds týče. Díky studentské slevě jsem se mohla zúčastnit jednoho z koncertů tzv. International Orchestral Season, kdy se v Leeds střídají hudebníci z celé Evropy. Tuto sobotu to byla Drážďanská filharmonie, která koncert zahájila majestátně, předehrou z Wagnerovy opery. Pak se k nim ale přidal ruský klavírista Adrei Korobeinikov a atmosféra v sále se najednou úplně proměnila. Všichni diváci poslouchali se zatajeným dechem, v jednu chvíli byla hudba jemná a skoro bojácná, v další zaznělo radostné či výhrůžné forte, to vše procítěné, ale přitom s lehkostí a zároveň jistotou. Po skončení ovace nebraly konce, takže Andrei zahrál přídavek. Nevím, co hrál, ale bylo to sólo a snad ještě více snové než předchozí Schummanův koncert. Posledním bodem programu měla být 3. symfonie od Beethovena - Eroica, po které ovšem vypukl tak nadšený a dlouhý potlesk, že orchestr spustil přídavek - Radecký marš! Po posledním tónu se zdálo, že Victoria Hall spadne - Britové kromě rukou používali k potlesku i nohy. No skvělý večer to byl ;-)

Samotná hala je inspirovaná italským barokem, tedy není místo, které by nebylo barevné (převládá trikolóra - modrá, červená a bílá). Publikum tvořili převážně senioři - myslím, že věkový průměr byl tak 65, nicméně sál byl skoro plný. Po mé levé ruce seděla milá starší paní, která si se mnou během koncertu povídala a nakonec mi popřála hodně štěstí a ať se mi líbí v Leedsu. Myslím, že se to docela daří :-)







Proč mám ráda EU

2. října 2015 v 2:33
V první řadě samozřejmě proto, že organizuje Erasmus, takže bez ní bych se sem (navíc se stipendiem) asi nikdy nedostala. Existuje řada dalších důvodů z oblasti politiky, mezinárodních vztahů i ekonomie, ale tento článek bude o něco přízemnější.

Během jednoho z prvních nákupů potravin tady v Leeds jsem si chtěla koupit mléko. (Tehdy ještě jen do kafe). Našla jsem správnou část obchodu, zahlédla klasické trio barev: modrá-zelená-červená a sáhla jsem po malé plastové nádobce s modrým víčkem - polotučné. Asi o dva dny později, když jsem blíž zkoumala nápisy na krabičce, jsem zjistila, že jsem si nekoupila polotučné, ale plnotučné. Brala jsem to jako poučení do budoucna.

O několik dní později jsem šla pro další mléko, tentokrát odhodlána nenechat se oklamat barvami. Pečlivě jsem pročetla nápisy, porovnala jednotlivé velikosti (od 1 až po 6 pint - a to je fakt obrovská krabice) a do košíku jsem vložila 2 pinty polotučného mléka (zelené víčko; červené je odtučněné). Další na seznamu byla smetana. Ukázalo se, že vybrat smetanu pro zálivku na zapečené brambory je ještě větší výzva, než výběr mléka. Protože z popisů jsem toho moc nepochopila, rozhodující byla procenta tuku. Vše nakonec vyvrcholilo výběrem mouky, kdy jsem se ztratila i v barvách i v názvech a nakonec jsem popadla modrou (doteď nevím, co je přesně zač).

A co z toho vyplývá? Asi každý zaregistroval "velké kauzy" Češi versus EU ohledně přejmenování jídla. Argumenty na české straně jsou vesměs stejné - jsou to naše produkty, proč by si nemohly uchovat své názvy, co je EU do pomazánkového másla.... Taky jsem si to myslela. Jenže když nakupujete v zahraničí a máte to štěstí, že znáte místní jazyk a rozluštíte nápisy na baleních...nenaštvalo by vás, když doma zjistíte, že něco, co se jmenuje "máslo", vůbec máslo není? Mě ano.

Proto si myslím, že by se v rámci EU měl dohodnout kompromis. Každá země si ponechá svou jedinečnost v určitých oblastech (např. Británie v mírách) a vyjde vstříc ostatním v jiných - třeba barevném značení nebo obecných standartech potravin. Docela se mi líbí představa, že v obchodu popadnu zelenou mouku a vím, že domů přinesu pšeničnou hladkou.

Tedy, EU mám ráda, protože, i když se to nezdá, některé její iniciativy (nejen) v oblasti jídla mají smysl a mohou nám usnadnit život. A to je fajn.

Na závěr malá galerie: