Britská traumata

8. listopadu 2015 v 22:05
Jeden by si řekl, že Británie, jakožto jedna ze světových velmocí, může mít trauma tak nanejvýš z rozpadu impéria. Za krátkou dobu svého pobytu jsem ale zjistila, že různých komplexů mají Britové spoustu. Tak třeba:

Velký požár
Britové mají evidentně dodnes hrůzu z Velkého požáru Londýna (1616) a zařekli se, že nic takového se nebude opakovat. Proto jsou ve všech budovách (školy, koleje, muzea...) instalovány protipožární dveře, které jsou neskutečně těžké. To má hned několik výhod:
  • Když je otvíráte několikrát denně, ušetříte za posilovnu.
  • Pokud vám je otevře muž, toto galantní gesto prostě musíte ocenit.
  • Když se dveře zavřou, vždycky do sebe (či futer) prásknou, takže máte skvělý přehled o tom, kde jsou vaši spolubydlící, případně kdo zase vešel do přednáškového sálu. Jakýmkoliv pokusům o postupné zavírání brání pečlivě instalované samozavírací systémy, které zavírání nečekaně zrychlují a zpomalují.
  • Rozvíjíte své rozumové schopnosti - některé dveře jdou otevřít pouze jedním směrem, některé opačným, některé oběma. A ne, samolepky push/pull na většině nejsou.
Druhou kapitolou jsou požární alarmy - v každé budově visí cedulky s oznámením, kdy v týdnu probíhá jejich zkouška. Ve škole jsem je naštěstí ještě nezažila, ale když jsem je poprvé slyšela na bytě, myslela jsem, že mi upadne hlava. Ta věc řve tak moc (v každém pokoji), že by to vzbudilo i mrtvého. Myslím, že míra hluku dalece přesahuje zdravotně povolené maximum. No a když to někdo spustí v sobotu ráno spáleným toustem...

Kohoutky
Dalo by se pochopit, že si Britové chtějí zachovat své, tradiční, oddělené kohoutky, protože jsou sentimentální/ctí dědictví předků. Podle mě se ale jedná o jednoznačné trauma z toho, že Evropané zvládli něco vymyslet líp, než Britové - a ti to teď nemohou přiznat. Proto se tu můžete setkat s nejrůznějšími pokusy o funkčnější kohoutky, kromě těch našich, kontinentálních. Pravda, polovina z nich je automatická, ale ani hledání čidla není jednoduchým úkolem, protože každý typ kohoutku ho má jinde. Nastávají tak zábavné momenty, kdy několik minut máváte rukama všude možně, než to vzdáte a zkusíte vedlejší kohoutek, který z nějakého důvodu zafunguje okamžitě.

Velký bratr tě vidí
Británie má jeden z nejrozsáhlejších kamerových systémů na světě. Takže ať už jste v budově či na ulici, stačí se rozhlédnout a určitě uvidíte kameru. Pokud ne, tak alespoň žlutou cedulku s černým nápisem "Warning - CCTV". Občas to trochu připomíná Orwelovu noční můru.

Zásuvky s vypínači
Částečně bezpečnostní a částečně ekologický prvek - každá zásuvka (a vždycky jsou dvě vedle sebe) má svůj vlastní vypínač. Takže žádné vypojování a zapojování kabelů, stačí kliknout. Jedno z praktičtějších britských specifik :-)
 

Pomáhám, pomáháš, pomáháme

28. října 2015 v 1:53
Dá-li se něco zařadit mezi typické britské věci, je to nadšení pro charitu. Zatímco v Čechách si vystačíme s několika dobře známými organizacemi, DMS, sbírkami na ulicích a občasnými koncerty, Britové přivedli dobrovolnictví a dobrovolné příspěvky k dokonalosti. Nezáleží na tom, jestli vstoupíte do kostela či se procházíte po ulici, nějakou formu charity potkáte skoro na každém kroku.

Na rozdíl od ČR, Britové moc nemají rádi sbírky na ulicích - vlastně jsem zatím potkala jen jednoho člověka, který takto vybíral peníze. Stejně tak jsem neviděla moc plakátů, které by zvaly na charitativní koncerty. Jaké jsou tedy oblíbené britské formy charity?

Jedním z nejrozšířenějších způsobů pro dobročinnost jsou "charity shops". Existuje několik řetězců, které se vyskytují ve všech větších (či turistických) městech. Výlohou ani zbožím nepřipomínají naše second-handy - tyto řetězce přijímají pouze značkové a vesměs neponičené oblečení či obuv, dále i knihy a DVD. (Nejspíš důvod, proč jsem tu ještě nenarazila na antikvariát). Někdy lze potkat i menší "charity shops" u jednotlivých kostelů, které již připomínají naše second-handy.

Velmi rozšířené jsou i kasičky či drobné předměty k prodeji, které jsou u pokladen nejrůznějších obchodů - drogerií, supermarketů i papírnictví; skoro v každém obchodě lze nalézt aspoň jednu pokladničku pro příspěvky. Větší supermarkety pak na svých stěnách věší velké plakáty, které oznamují, kolik peněz darovaly svým partnerským charitám.

Partnerskou charitu má i naše vysokoškolské kaplanství, které si vybralo organizaci poskytující jídlo pro děti ve školách v rozvojových zemích. V praxi to znamená, že peníze vybrané na vstupném či prodejem občerstvení u různých akcí (koktejl party, ples) jsou darovány oné charitě.

Speciální kategorií je dobrovolnictví. Od té doby, co jsem se jako dobrovolník zapojila do koordinace kampaně na podporu upchlíků, získala jsem větší přehled o tom, jak náš univerzitní systém funguje - a nestačila jsem se divit. Naše Studentská unie zaměstnává na plný úvazek dvě ženy, které zodpovídají za propojení charit a místních spolků se studenty. Univerzita spolupracuje asi se stovkou různých charit, pro které dobrovolničí asi 800 studentů. Některé projekty jsou dlouhodobé (pomoc se začleněním mladých ze sociálně slabých rodin, doprovázení), některé naopak nezaberou ani hodinu. Hlavní pointa je ale většinou stejná - získat zkušenosti.

Co se naší kampaně týče, hlavní náplní byla dosud sbírka - a za měsíc jsme už dostali tolik předmětů, že je nemáme kam dávat a budeme je muset roztřídit a darovat předčasně. Kromě toho už dva studentské spolky uspořádaly charitativní prodej dortů a mufinů (momentálně probíhá "charity week" naší "Islamic Society") a zapojila se i "Raise and Give Society" - ano, jde o spolek jehož náplní je vybírání peněz pro různé charity.

Mimo jiné zde samozřejmě probíhají i sbírky pro kostely, pěvecké sbory a třeba i podporu válečných veteránů - tzv. "Poppy Appeal". Zatím se mi zdá, že je zhruba tak populární jako naše žluté kytičky, tedy po ulicích teď chodí lidé s vlčími máky v klopách a dokonce i na včerejší premiéře nového Bonda měly některé z hvězd připnuté červené květy.

Zadání dostanete v prosinci

20. října 2015 v 1:27
Jelikož Erasmus je pobyt studijní, ani na tomto blogu nemůže chybět článek o charakteru vysokoškolského studia v Anglii. Tak tedy:

Hlavní důraz je kladen na samostudium. Nejlépe to popisuje citát z jedné z našich studijních příruček: "Za jeden předmět dostanete 20 kreditů, což odpovídá 200 hodinám studia. Přednášky a semináře během semestru zaberou asi 30 hodin, zbylých 170 připadá na samostudium." Předměty mám tři, což je u bakalářů standart, a rozhodně se nenudím - zatím mám pocit, že za jeden týden tady přečtu to, co za tři týdny v Čechách.

Pokud člověk zrovna nečte, měl by začít pracovat na jednom z esejů, které jsou někdy jedinou podmínkou pro splnění předmětu. Další oblíbeným zadáním je 'group-work', někdy v podobě prezentace, někdy jako další esej. Jen velmi zřídka se vyskytují zkoušky - ta jediná, kterou mám, je podstatně odlišná od zkoušek v Čechách. Zadání dostaneme v prosinci a do ledna máme čas na přípravu odpovědí, takže de facto to je další esej. Nároky na eseje jsou (logicky) tak vysoké, že z nich kromě mě panikaří i místní prváci.

Od četby se odvíjí i zásadní role knihovny. Naše je naprosto úžasná, velká, s různými zákoutími a spoustou počítačů (většinou stejně obsazených) a hlavně otevřená 24/7, na což jsem si zvykla dost rychle :-) Nejžádanější učebnice i knihy jsou kromě desítek exemplářů naštěstí k dispozici i v elektronické podobě.

Jedinečný je i styl anglického hodnocení. Během úvodního setkání nás naše Erasmus koordinátorka upozornila, že zatímco v Evropě či v Americe je 50% či 70% hranice pro splnění, v Británii se na univerzitách nad 70% dostane jen málokdo. Horních 30% je prý v praxi nedosažitelná meta, tedy na jednom z prváckých seminářů nám bylo oznámeno, že když budeme mít nad 50%, tak je to velký úspěch. Od Erasmáků se čeká o něco víc, takže cokoliv nad 60% je super.

Protože hlavním cílem výuky není biflování dat, odlišný je i charakter přednášek. V Čechách všichni sedí s notebooky a noťasy (a i tak nestíhají zapisovat), tady klidně píšou ručně, do sešitů. Zprvu to pro mě byl trochu šok, až jsem se šla zeptat naší lektorky, jestli jsou tu tablety zakázané. Záhy jsem ale pochopila, že prostě nemá cenu s sebou vláčet drahou elektroniku, když můžu v klidu psát do sešitu a powerpointové prezentace z přednášek i seminářů jsou k dispozici online.

Čímž se dostávám k samotným přednášejícím a lektorům (vedoucí seminářů). Každý předmět se skládá z přednášky a ze semináře, za jejichž obsah je odpovědný vedoucí předmětu, který pro ostatní vyučující i připravuje podklady. Nevím, jestli je to štěstí, nebo standart (a výhoda placení školného), ale vesměs všichni mí přednášející i lektoři jsou velmi milí, vstřícní a umí zaujmout. Stejně ochotní jsou i ostatní zaměstnanci univerzity; když mi jeden lektor semináře neseděl, stačil jeden mail mé Erasmus koordinátorce a seminář mi vyměnila, tak jak jsem chtěla.

Kromě toho se zdá, že hlavní noční můrou přednášejících je mluvit příliš dlouho. Na začátku výuky nás všichni ubezpečili, že přednášky budou rozhodně kratší, než je psáno v rozvrhu, tedy hodinová přednáška znamená 50 minut, hodina a půl je v praxi 60 minut. Ve zbylém čase je vyučující k dispozici pro dotazy a konzultace :-)

 


Katolictví po anglicku

15. října 2015 v 0:38
Zatím jsem se účastnila mší a modliteb střídavě v katedrále a na univerzitním kaplanství, takže následující článek bude směs postřehů z obou farností.

  • Angličané jsou na cizince zvyklí a připravení. Vzadu v kostele jsou k zapůjčení "programy" mše s tučně vyznačenými odpověďmi lidu. I místní pak využívají týdenní program - zvláštní dvojlist, který je k rozebrání a tiskne se na každou neděli nový. Obsahuje zamyšlení, oznamy, pořad akcí ve farnosti a hlavně nedělní čtení a žalm s odpovědí.
  • Mše v Anglii má svá specifika. Během týdne kázání spíš není, než je - kněz pouze na začátku mše nastíní, o čem bude čtení. Během Beránku Boží se neklečí, kleká se až po něm. Přijímání se podává vždy podobojí, kněz před oltářem podává hostie a (většinou) laici v bočních lodích podávají napitím z kalicha.
  • Katedrála v Leeds hrdě zaštiťuje 4 pěvecké sbory, které se během týdne různě střídají a jednou za měsíc prý všechny společně zpívají na dopolední nedělní mši.
  • Reformace v Anglii má i svá pozitiva - zpovědnice v katedrále nejsou žádné staré dřevěné boudičky, ale moderní skleněné místnosti, schované v boční lodi. Člověk v nich může buď klečet před mřížkou, nebo sedět naproti knězi. A lavice jsou hodně pohodlné, se sklápěcími polstrovanými klekátky :-)
  • Katolické kaplanství je skvělý prostor pro vysokoškoláky. Velmi se jim daří začleňovat nově příchozí (kněz v uvítací promluvě zdůraznil, že jsme farnost migrantů) a navíc mají k dispozici krásné prostory, které jsou pro studenty přes den otevřeny jako "home from home".
  • I když jsem už dříve byla na různých mezinárodních setkání mládeže, až tady mi došlo, že katolictví vážně spojuje lidi z celého světa. Kde jinde bych se zúčastnila debaty o kávě mezi kamarádkami z Polska, Španělska, Východního Timoru, Indie a Trinidadu a Tobaga? (Rodina Indky má v Indii kávovou plantáž ;-)
Sečteno, podtrženo - je dobré patřit do katolické rodiny :-)


Postřehy II.

9. října 2015 v 17:50
A je tu další článek, který shrnuje různé menší i větší postřehy o Britech, životě v Anglii a vůbec. Tedy:

Britové jsou národ zahradníků
Jasně, jsem si jistá, že se tu najdou i lidi jako já, kterým umře i kaktus. Ale místní parky, zahrádky a předzahrádky svědčí o opaku. Obrovský rozdíl je v kvalitě trávníků - ať už se jedná o rozsáhlé plochy parků nebo o malé "výplně" na rozích ulic, jsou krásně zářivě zelené a nenajdete v nich žádný plevel. A po všech se samozřejmě může chodit. Velký rozdíl je i ve veřejné zeleni kolem budov, zvlášť nových obytných celků. Vnitřní nádvoří jsou proměněné v pestrobarevné zahrady, kde září jeřabiny a voní růže a levandule. Samostatnou kapitolou jsou předzahrádky u řadových domků - každá z nich je originální a většina je plná stromků či keřů nebo květin v nejrůznějších kombinacích. A i v největších houštinách jen tak nadivoko rostou ostružiny.

Růže v předzahrádce:


Zeleň v kampusu:


How are you? Fine, how are you?
Nejrůznější kombinace této fráze tvoří základ všech britských konverzací. Ať už se potkáte s přáteli, s učitelem, jdete se zeptat obsluhy či prodavače v obchodě, čekejte obligátní zdvořilostní otázku, často i místo pozdravu. Samozřejmostí je odpověď, kdy se následně musíte zeptat i vy. Pouze pokud se s někým znáte hodně dobře, můžete si dovolit kromě univerzálního 'good' a 'fine' dodat, že máte hodně práce nebo jste 24 hodin v kuse nespali.

Černé propisky
Je to detail, ale ještě jsem se tu nesetkala s propiskou, která by psala modře. Což mi trochu vadí, protože s černým inkoustem děsně škrábu a mám tu jen dvě "kontinentální" modré.

Ne německým značkám
Je jedno, jestli se jedná o drogerie či obchody s oblečením nebo knihkupectví, žádné z "typicky českých" (ale de facto německých) značek jsem tu nepotkala. Všechno jsou britské řetězce, případně u oblečení americké či obligátní švédské H&M.

Kafe
Najít dobré cappuccino byl zatím jeden z nejtěžších úkolů. V britských kavárnách totiž jako cappuccino prodávají takové malé kyblíčky, případě u větších velikostí malé lavory, které se najednou ani nedají vypít. Zachránila mě až kamarádka z Polska, která mi doporučila několik kaváren, které provozují italští přistěhovalci. Viva la immigrazione!



Leeds křížem krážem

5. října 2015 v 1:28
Během uplynulého týdne jsem prozkoumala další malebná zákoutí Leeds. Tady jsou některá z nich:

Lokál britské hospůdky
který se procházelo do tanečního sálu. U výčepu skupina starousedlíků popíjela pivo, zatímco vzadu v sále probíhala výuka tanga - nejdřív začátečníci, pak pokročilí, následovala milonga (něco jako tancovačka, ale hraje se jen tango hudba ;-) Lekce jsou otevřené, člověk může přijít sám, bez partnera. Seznámila jsem se tam s úžasnou Britkou, která tango zkoušela poprvé. Když jsem se omlouvala, že už musím domů, protože je pozdě, nechala si vysvětlit, kde bydlím, a pak prohlásila: "Jsou to jen 4 míle - klidně tě odvezu autem." A odvezla. Zbytek večera jsme povídaly o hudbě, cestování a ježdění na koních :-)

Royal Armouries
= muzeum, které vystavuje zbraně z královských sbírek. Má celkem tři části, ta v Leeds se nachází v nedávno zrekonstruovaných docích, z kterých se stalo takové místní downtown. Je to velmi malebná oblast, plná moderních cihlových budov a zeleně, s mosty vedoucími přes klidně tekoucí ramena řeky Aire.


Samotná zbrojnice je neskutečná - nejenže je tam spousta zbraní (za hodinu jsem neprošla ani všechny výstavní prostory), ale každá ze zbraní je popsaná a velká část z nich jsou umělecká díla. Kromě toho samozřejmě brnění, filmy, interaktivní expozice pro děti... Zbraně jsou tu jednak evropské, od středověkých turnajů až po současnou sebeobranu, ale i z kolonií (Indie, Afrika), Japonska a Číny.


Nicméně k hlavnímu důvodu mého nadšení: ve 4. patře je expozice "Swords of the Middle-earth" - 5 mečů z Pána prstenů, respektive Hobita. Pravděpodobně jediná kompletní sbírka na světě.



Corn Exchange
několikrát už jsem slyšela, že je to výjimečná budova, ale byla jsem k tomu dost skeptická - čekala jsem nějakou viktoriánskou burzu zrní, předělanou na nákupák, jejíž jediná výjimečnost spočívá v tom, že je kulatá. Byla jsem vyvedena z omylu :-) Corn exchange je úchvatná kamenná budova s oválným půdorysem, jejíž strop vevnitř připomíná obrácený trup vzducholodi se dvěma okny, kterými dovnitř proudí denní světlo, čímž vzniká jedinečný a velmi inspirativní prostor.



Leeds Town Hall
svou majestátností zaujme už zvnějšku. Jedná se o (opět) viktoriánskou budovu, ve které se mimo jiné nachází i Victoria Hall - hlavní koncertní sál co se klasické hudby v Leeds týče. Díky studentské slevě jsem se mohla zúčastnit jednoho z koncertů tzv. International Orchestral Season, kdy se v Leeds střídají hudebníci z celé Evropy. Tuto sobotu to byla Drážďanská filharmonie, která koncert zahájila majestátně, předehrou z Wagnerovy opery. Pak se k nim ale přidal ruský klavírista Adrei Korobeinikov a atmosféra v sále se najednou úplně proměnila. Všichni diváci poslouchali se zatajeným dechem, v jednu chvíli byla hudba jemná a skoro bojácná, v další zaznělo radostné či výhrůžné forte, to vše procítěné, ale přitom s lehkostí a zároveň jistotou. Po skončení ovace nebraly konce, takže Andrei zahrál přídavek. Nevím, co hrál, ale bylo to sólo a snad ještě více snové než předchozí Schummanův koncert. Posledním bodem programu měla být 3. symfonie od Beethovena - Eroica, po které ovšem vypukl tak nadšený a dlouhý potlesk, že orchestr spustil přídavek - Radecký marš! Po posledním tónu se zdálo, že Victoria Hall spadne - Britové kromě rukou používali k potlesku i nohy. No skvělý večer to byl ;-)

Samotná hala je inspirovaná italským barokem, tedy není místo, které by nebylo barevné (převládá trikolóra - modrá, červená a bílá). Publikum tvořili převážně senioři - myslím, že věkový průměr byl tak 65, nicméně sál byl skoro plný. Po mé levé ruce seděla milá starší paní, která si se mnou během koncertu povídala a nakonec mi popřála hodně štěstí a ať se mi líbí v Leedsu. Myslím, že se to docela daří :-)







Proč mám ráda EU

2. října 2015 v 2:33
V první řadě samozřejmě proto, že organizuje Erasmus, takže bez ní bych se sem (navíc se stipendiem) asi nikdy nedostala. Existuje řada dalších důvodů z oblasti politiky, mezinárodních vztahů i ekonomie, ale tento článek bude o něco přízemnější.

Během jednoho z prvních nákupů potravin tady v Leeds jsem si chtěla koupit mléko. (Tehdy ještě jen do kafe). Našla jsem správnou část obchodu, zahlédla klasické trio barev: modrá-zelená-červená a sáhla jsem po malé plastové nádobce s modrým víčkem - polotučné. Asi o dva dny později, když jsem blíž zkoumala nápisy na krabičce, jsem zjistila, že jsem si nekoupila polotučné, ale plnotučné. Brala jsem to jako poučení do budoucna.

O několik dní později jsem šla pro další mléko, tentokrát odhodlána nenechat se oklamat barvami. Pečlivě jsem pročetla nápisy, porovnala jednotlivé velikosti (od 1 až po 6 pint - a to je fakt obrovská krabice) a do košíku jsem vložila 2 pinty polotučného mléka (zelené víčko; červené je odtučněné). Další na seznamu byla smetana. Ukázalo se, že vybrat smetanu pro zálivku na zapečené brambory je ještě větší výzva, než výběr mléka. Protože z popisů jsem toho moc nepochopila, rozhodující byla procenta tuku. Vše nakonec vyvrcholilo výběrem mouky, kdy jsem se ztratila i v barvách i v názvech a nakonec jsem popadla modrou (doteď nevím, co je přesně zač).

A co z toho vyplývá? Asi každý zaregistroval "velké kauzy" Češi versus EU ohledně přejmenování jídla. Argumenty na české straně jsou vesměs stejné - jsou to naše produkty, proč by si nemohly uchovat své názvy, co je EU do pomazánkového másla.... Taky jsem si to myslela. Jenže když nakupujete v zahraničí a máte to štěstí, že znáte místní jazyk a rozluštíte nápisy na baleních...nenaštvalo by vás, když doma zjistíte, že něco, co se jmenuje "máslo", vůbec máslo není? Mě ano.

Proto si myslím, že by se v rámci EU měl dohodnout kompromis. Každá země si ponechá svou jedinečnost v určitých oblastech (např. Británie v mírách) a vyjde vstříc ostatním v jiných - třeba barevném značení nebo obecných standartech potravin. Docela se mi líbí představa, že v obchodu popadnu zelenou mouku a vím, že domů přinesu pšeničnou hladkou.

Tedy, EU mám ráda, protože, i když se to nezdá, některé její iniciativy (nejen) v oblasti jídla mají smysl a mohou nám usnadnit život. A to je fajn.

Na závěr malá galerie:


Fresher's week aneb vítejte (zpět)

27. září 2015 v 22:55
K veliké radosti místních máme za sebou první (hlavní) část 'fresher's week', což je událost, která probíhá na všech britských univerzitách. Studenti se stěhují na koleje, účastní se úvodních sezení s informacemi ke kurzům a hlavně nakupují a slaví na oficiálních i soukromých party. Tento týden byl 'fresher's' na všech univerzitách v Leeds, ale protože na naší alma mater jsou tak trošku megalomani, z 'fresher's week' si udělali týdny dva a druhá část bude probíhat pro víkendu, spolu s regulérní výukou. Jak tedy 'fresher's' zatím vypadal?

Erasmus studenti jsou speciální, tedy měli jsme vlastní úvodní sezení...a zaplnili jsme dva přednáškové sály. Náplň sezení by se dala shrnout jako pozvání do mezinárodní kanceláře, která nás má na starost (budete-li mít problém s rozvrhem; bude-li vám smutno; budete-li mít jakýkoliv problém; nebudete mít problém, ale budete si chtít jen tak popovídat...) - přijďte, jsme tu pro vás, rádi vás uvidíme. Bylo moc fajn to slyšet :-) Také nám byly rozdány oficiální mikiny zahraničních studentů (červené) a plánovací diáře. S mikinami je to docela zábava - každé skupina na univerzitě má svoji barvu (šedá - regulérní studenti, tyrkysová - zaměstnanci centra pro studenty, fialová - 'student ambassadors',...), takže se dá dobře poznat, kdo kam patří.



Zajímavých akcí byla spousta, ale zvlášť dobrá mi přišla tzv. mezinárodní pošta, kde jsme jako mezinárodní studenti mohli nad hrnkem kávy či čaje napsat pohled domů - známku hradí naše 'student union', která zastupuje všechny studenty naší univerzity a mimo jiné organizuje celé 'fresher's'.

Speciální událostí byl tzv. Fresher's Fair, který se konal v Headingley, (starší a hezčí část kampusu). Hned u vstupu byl stánek poradního centra naší univerzity, jehož tým rozdával tzv. student essentials - toaleťák, kapesníky a kondomy. V rozlehlé hale pak byly desítky stánků, které někdy za kontaktní údaje, ale často jen tak nabízely muffiny, pizzu, propisky, další kondomy a vůbec spoustu věcí. Část stánků byla od místních firem (pizza rozvážka, kafe), ale většina patřila 'societies', což jsou de facto spolky fungující v rámci univerzity. Víc než polovina je zaměřená na sport, ale máme třeba i 'society' Harryho Pottera (Pána prstenů bohužel ne...). Každopádně díky 'Fresher's Fair' mám teď dost propisek na celý semestr ;-)

Celý týden vyvrcholil v sobotu výletem do Yorku, kam jsme jako mezinárodní studenti mohli jet zadarmo. York je úžasné a staré město (založeno 71 po Kristu), které kromě římské nadvlády zažilo i Vikingy a samozřejmě Normany - a všichni zde zanechali své stopy. Většina centra, ohraničeného hradbami, je vyhrazena turistům, kterých sem ročně přijede asi 7.5 milionu, což z Yorku dělá druhé nejnavštěvovanější město Británie. Původně jsem náš výlet chtěla strávit chozením po památkách (a několik jsem navštívila), ale nejvíc mě dostaly místní obchody. Značky, které jsem v Čechách nikdy neviděla, velmi milá obsluha (která mě s radostí zvala dovnitř, i když jsem říkala, že se jdu jen podívat) a úžasně elegantní klobouky a šaty. Prostě sen :-) Neméně úchvatné byly i obchody s jídlem - malé pekárničky, kavárny, všechno místní produkty (na náměstí probíhal festival yorkshirského jídla). Nakonec jsem neodolala a zašla do jednoho z 'tearooms' - něco jako naše kavárna, ale podávají především čaj, zákusky (cakes) a sendviče. Vše odkazuje na tradici britského 'afternoon tea', který prý založila 7.vévodkyně z Bedfordu. Nejvyhlášenější 'tearoom' je Bettys Café Tea Room, u kterého stála fronta kolem poloviny bloku.


Sečteno, podtrženo - 'fresher's' je skvělá akce. Doufám, že jeho druhá polovina bude stejně dobrá, jako ta první :-)

První postřehy

24. září 2015 v 12:39
Jak jsem zmiňovala v úvodním článku, první dny mého pobytu v Anglii byly naplněny vybavováním bytu. Naštěstí jsem nemusela kupovat hrnce nebo pánve, protože ty nám zbyly po předchozích obyvatelích, takže jsem se poměrně rychle zásobila levným nádobím, peřinou a dalšími nezbytnostmi. Kromě toho jsem volných dnů využívala k procházkám po centru a pozorováním místních - tady jsou některé z mých prvních postřehů:

  • Přechody. Jsou vesměs ignorovány. Je pravdou, že se vyskytují jen na velmi málo místech, ale ani tam, kde jsou, nejsou příliš využívány. Teoreticky fungují tak, že člověk zmáčkne tlačítko, počká několik vteřin, rozsvítí se zelená a on přejde. V praxi každý přechází kdy a kde uzná za vhodné. Přechody vypadají dost specificky - foto níže.


  • Architektura. Velmi odlišná od Prahy. Hend u centra je velké množství malých, jednopatrových domků, paneláků je zde málo, mrakodrapů také - výjimkami jsou soukromé koleje. Nejsou zde klasické činžáky jako v jiných evropských velkoměstech (Leeds má cca 800.000 obyvatel), starší cihlové domy v centru se prolínají s moderní zástavbou a nové stavby dále vznikají - staví se byty, hotely, nákupní centra a další budova našeho kampusu, všechno v úplném centru města.
  • Obchody. Zdá se mi, že význam obchodů v Leedsu daleko převyšuje jeho rozlohu. Centrum města tvoří velmi rozsáhlá obchodní čtvrť, ve které je záplava nejrůznějších obchodních středisek. Nejslavnější z nich je tzv. Victoria Quarter, který byl postaven na počátku 20. století a získal několik cen, dnes se v něm nalézají ty nejdražší značky (které jsem většinou v Čechách nikdy neviděla). Pokud někdy Leeds navštívíte, nechoďte nakupovat o víkendu - vypadá to, jako kdyby se půl Yorkshiru (kraj, ve kterém leží Leeds) rozhodlo nakupovat, v obchodech je hlava na hlavě a fronty před kabinkami neodradí jen ty nejnadšenější zákazníky.
  • Studenti. Leeds je univerzitní město. Jsou zde 4 univerzity a několik tzv. college, celkem prý asi 200.000 studentů. Nevím, jak to bude vypadat během semestru, ale momentálně se zdá, že všichni se rozhodli vyrazit na nákupy a vybavit své byty a pokoje na kolejích - v každém obchodě jsou zvláštní oddělení s levnými peřinami a polštáři, ramínky, věcmi do koupelny a nádobím, ty nejlevnější beznadějně vyprodané. Na každém kroku potkávám páry, skupiny kamarádů či rodiče s dětmi, kteří vláčí tašky s logy všech velkých obchodních domů, ze kterých vykukují ručníky a držáky od hrnců.
  • Městská doprava. Ano, slyšela jsem, že je nepoužitelná, ale to jsem ještě nevěděla, jak moc. Jízdní řády neexistují. Mapu tras jednotlivých autobusů se mi ještě taky nepodařilo získat. Ve městě operuje několik komerčních společností, které provozují různé linky s vlastními tarify. Teoreticky si člověk může koupit kartu, která mu zajistí cestování po celém West Yorkshire, ale je hodně drahá. A když už se rozhodnete MHD využít, dejte si pozor - autobus nezastaví, pokud mu ze zastávky nezamáváte (nebo někdo nezmáčkne tlačítko vevnitř).
  • Lidé. Velmi mě fascinuje mix národností, které tu potkávám. Spousta žen se závoji - většinou elegantní a upravené, pracují v obchodních centrech jako kosmetičky či prodavačky. Množství mužů s turbany, někteří jsou velmi stylově a luxusně oblečení - vítězí Ind ve skvěle padnoucím šedém obleku s tyrkysově modrým turbanem. A samozřejmě i množství Asiatů. Do mixu oblečení ale přispívají i sami Britové (či spíš Britky) - čím dál víc si uvědomuji, jak moc konzervativní v Čechách jsme.

Jedno z nejkrásnějších míst Leeds - nábřeží řeky Aire.


Odlet

24. září 2015 v 1:15
Stejně jako mnoho studentů jsem se i já rozhodla vyjet na výměnný pobyt Erasmus. Po několika měsících zařizování a příprav (popis v některém z příštích článků) jsem konečně nastoupila do letadla směr Leeds a vydala se vstříc dobrodružství.

Těsně před odletem jsem se potkala s další Češkou, která jela studovat na stejnou školu jako já (Leeds-Beckett University). Spolu jsme měly objednanou tzv. Meet & Greet Service, kterou nabízí zahraniční oddělení naší nové univerzity - v praxi to znamenalo, že v letištní hale stál stánek, kolem kterého byla skupina tzv. international student ambassadors. Ti nás přivítali, dali nám balíčky s různými letáky a mapami města a doporučili nám, kam si máme dojít nakoupit. Také nám pohlídali kufry, zatímco my jsme si daly první kafe v Británii - po nedospalých dnech plných příprav to bylo potřeba.

Potom nám jedna z "ambassadors" objednala taxi, které nás zavezlo do našeho nového domova. Z letiště to byla asi půl hodina cesty, během které už jsem se stačila nadchnout pro Anglii - silnici lemovaly krásné starobylé vily, částečně ukryté v zahradách s úžasnými trávníky. Zeleň byla všude - i mezi maličkými řadovými domky, každý měl svou upravenou předzahrádku. K mému nadšení přispívalo i počasí - nejenže nepršelo, ale dokonce bylo stejně teplo jako v Praze.
Po příjezdu na koleje nás čekalo další příjemné překvapení - na každém pokoji byl uvítací balíček s čajem, kávou, mlíčky, hrnekem a ruličkou toaleťáku. Docela praktické ;-) Odpoledne jsme strávily nákupy a vybavováním bytů, v čemž jsme pokračovaly po zbytek týdne.


Kam dál